Muzeum Vyškovska má pro svou činnost
k dispozici tři objekty
Zámek Vyškov
Zámek byl přestavěn z gotického hradu. Impulsem jeho vzniku bylo pravděpodobně zničení biskupského hradu Melic po roce 1423 husity, neboť již roku 1449 se ve Vyškově připomíná nová tvrz. Při obsazení města vojskem krále Jiřího z Poděbrad byl hrad poškozen a následně olomouckým biskupem Protasiem Černohorským z Boskovic po roce 1470 obnoven.
Na osobnost biskupa Protasia Černohorského (1459–1481), který svým působením velmi pozitivně zasáhl
do stavebních dějin města, upomínají tři pozdně gotické erbovní desky vsazené do věže zámku. Jde o znak Černohorských z Boskovic, znak olomouckého biskupství a znak Šternberků, který se váže k rodu Protasiovy matky – Machny ze Šternberka. V této době měl hrad přibližně tvar pětiúhelníku, dvě věže a okrouhlou baštu v západním nároží. Z období pozdní gotiky je zachováno rozsáhlé sklepení a některé stavební části v hmotě stojící budovy. Další stavební úpravy inicioval olomoucký biskup Stanislav Thurzo (1497–1540).
Do současné podoby byl zámek barokně přebudován za biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu podle projektu architekta Giovanniho Pietra Tencally. Přestavba probíhala ve dvou etapách, starší část zámku byla upravována v letech 1665–1675, nový trakt vznikl v letech 1680–1682.
Interiér zámku byl vyzdoben štuky, freskovou výzdobu provedl augsburský malíř Johann Steger.
Zámecká obrazárna, která čítala v roce 1684 celkem 67 obrazů, byla rozšířena a o sedm let později to již bylo 223 obrazů. Kardinál Wolfgang Hannibal Schrattenbach (1711–1738) zřídil v zámku divadelní sál
, kde se hrávaly divadelní hry a italské opery. Slavné období ukončil velký požár města v roce 1753, zámek postupně ztratil svoji, byť příležitostnou rezidenční funkci a stal se jen sídlem úřední správy arcibiskupského velkostatku. Byly v něm převážně kanceláře a byty vrchnostenských úředníků.
Na počátku 19. století se z úsporných důvodů začalo s bouráním některých nepotřebných zámeckých traktů. Postupně zmizely budovy na jižní straně obou nádvoří, pak na východní straně a střední křídlo, oddělující
od sebe oba zámecké vnitřní dvory.
V květnu 1917 při velkém požáru města vyhořel i zámek a vyskytl se dokonce návrh na jeho zbourání.
V roce 1928 olomoucké arcibiskupství prodalo budovy zámku Moravskému zemskému výboru ke zřízení Rolnické školy – Zemské odborné školy hospodářské. Po druhé světové válce byla 28. března 1948 zpřístupněna v zadním traktu zámku obrazárna vyškovského muzea.
V letech 1951–1954 probíhaly opravy dalších částí zámku podle projektu brněnského architekta Klaudia Madlmayera a muzejní expozice zde byly slavnostně otevřeny 9. května 1954.
Sluneční hodiny na věži zámku jsou z roku 1953 a jejich autorem je Petr Pištělka.
Kaple svaté Anny a špitálek
Kaple je renesanční stavbou z první poloviny 16. století s gotickými reminiscencemi. Jednolodní prostor je na východě uzavřen pětibokým presbytářem. Klenba je valená se styčnými výsečemi.
Klenební žebra svou jednoduchostí navozují dojem pozdně gotického prvku, jejich provedení je však štukové, a tedy již zcela renesanční.
Špitálek je jednopatrovou budovou obdélného půdorysu. Okna jsou pravoúhlá se šambránou a parapetní i nadokenní návojovou římsou.
První patro je odděleno kordonovou parapetní římsou, prolomenou 4 okenními osami a 1 slepou.
Vstupní portál je rámován rustikální bosáží, vlys s antikizujícím dekorem (střídání triglyfů s metopami) nasvědčuje době vzniku ve druhé polovině 16. století a naznačuje případnou souvislost přístavby špitálku s dobou výzdoby kaple nástěnnými malbami, které jsou signovány rokem 1584.
Vchod do kaple byl zřejmě původně ze severní strany, mezi okny (sonda v roce 1977 prokázala v hloubce 80 cm kamenný práh). Před zhotovením nástěnných maleb se dá předpokládat řada stavebních prací, včetně zazdění severního vstupu do kaple. Na takto získané velké ploše provedena výmalba s figurální scénou. Prostor mezi západním průčelím kaple a přízemní budovou špitálku byl překlenut renesanční půlkruhovou valenou klenbou s výraznými hřebínky a kapkou v křížení a ve středu západní zdi kaple proražen nový vstup.
K závěru a částečně k jižní zdi kaple je přistavěna barokní sakristie. Předpokládá se, že sakristie byla přistavěna v souvislosti se stavbou kůru a instalací pozitivu v první polovině 18. století.
Na severní a jižní straně kaple se nacházejí fragmenty renesančních maleb s dochovaným datováním
na klenbě Anno Domini 1584.
V roce 1996 byl proveden sondážní průzkum nástěnných maleb (akademický malíř a restaurátor Mario Král
, akademický malíř a restaurátor Vladimír Procházka). Restaurátoři po provedení průzkumu fragmenty maleb povrchově fixovali.
V roce 2006 se přistoupilo k restaurování fragmentů (akademická malířka a restaurátorka Eva Skarolková
, akademická malířka a restaurátorka Alena Krahulíková).
Severní stěna kaple, nad původním vchodem, poskytla nejrozměrnější souvislou plochu pro malířskou výzdobu. Přes původní malby byly různě nanesené tmely a na vápenném podkladě byly místy patrné dvě vrstvy nesouvisle zachovaných pozdějších přemaleb. Původní malby byly obtížně rozeznatelné a okolní podkladové omítky překryty nátěry.
Po dokumentaci stávajícího stavu začaly restaurátorky postupně snímat nepůvodní štukové, vápenné, hlinkové a disperzní vrstvy. Na severní stěně byly nalezeny další fragmenty původní malby, jejichž existence dopřesnila interpretaci vyobrazené scény. Postava vlevo s mitrou na hlavě a držící berlu znázorňuje sv. Vojtěcha, uprostřed je situována figura sv. Anny a vpravo je postava sv. Václava.
Pod výjevem je částečně dochovaný medailon se sv. Ondřejem. Na jižní stěně jsou v medailonech postavy apoštolů.
Portrét muže, který je vyobrazen po levé straně, by zřejmě mohl představovat sv. Judu Tadeáše. Jeho individuálním atributem je obvykle kyj. V ruce také někdy drží knihu nebo svitek. Fragmenty dalších medailonů jsou značně poškozené.
Chybějící části fragmentárních výjevů byly postupně tmeleny a retušovány. V návaznosti na restaurované výjevy byly realizovány sondy k případnému doložení dalších fragmentů malířské výzdoby nebo renesančních omítek. Byly nalezeny vrstvy omítek ve stavu značného poškození. Zbytky barevnosti se podařilo najít v okenních špaletách a u vchodu do sakristie.
Zajímavým nálezem je doložení barevnosti štukových žeber – zlatookrová, korespondující s malířskou výzdobou.
Restaurované malby byly na závěr opatřeny ochrannou fixáží.
Zámek Bučovice
Bučovický zámek vznikl ve 2. polovině 16. století v místech, kde se už od 14. století v bažinatém území kolem říčky Litavy nacházela gotická vodní tvrz. Jeho stavebníkem byl poslední mužský příslušník známého moravského šlechtického rodu Jan Šembera Černohorský z Boskovic, autorem projektu zámku byl zřejmě známý císařský starožitník a architekt Jacopo Strada. Jeho projekt je u nás ojedinělý tím, že do sebe nezahrnoval hmotu starší stavby a její přestavbu, ale že celý zámek byl postaven nově podle promyšleného plánu.
Na výzdobě zámku se podíleli další významní umělci z okruhu císařského dvora (např. sochař Hans Mont). Stavbu provedl italský stavitel žijící v Brně Pietro Gabri a další umělci italského původu Elia Canevale a Antonio Silva.
Vznikla tak čtyřkřídlá dvoupatrová stavba s arkádovým nádvořím, oddělená od okolí ohradní zdí
a vodním příkopem. Výstavba zámku probíhala v letech 1567 až 1582, další práce na jeho výstavbě proběhly ve 20. a 30. letech 17. století.
Kromě dokončení horních pater hlavní budovy byly tehdy postaveny hospodářské budovy v předzámčí
, na nárožích nové věže s vysokými špicemi (později snesené), v nádvoří manýristická kašna s postavou bakchanta a v 1. poschodí mariánská kaple se štukovou výzdobou Bernarda Bianchiho.
Za Lichtenštejnů přestal být zámek sídlem šlechty a sloužil administrativním účelům vrchnosti, od roku 1722 jako sídlo ústřední lichtenštejnské účtárny. V roce 1945 se stal majetkem státu a je dnes spravován Národním památkovým ústavem.
Muzeum na zámku sídlí od roku 1920, nejprve v sálech nynější zámecké expozice v přízemí, od roku 1950
ve 2. poschodí západního křídla zámku.
